Legenga o Václavovi

LEGENDA O SVATÉM VÁCLAVOVI

Svatováclavská tradice je téměř stejně tak stará jako český stát - více než tisíc let. Svatý Václav, patron české země, je dnes v našem povědomí většinou už jen jako slavný jezdecký pomník na Václavském náměstí v Praze. O životě a smrti knížete Václava se však odnepaměti vyprávěly a psaly legendy, z nichž většina se zakládala na pravdě. Povězme si proto o životě svatého Václava, o skutcích, které vykonal, a také o zázračném paládiu Země české, které kníže Václav nosíval při sobě.Ke vznešené tváři mladého urostlého vévody na bílém koni s plamínkovou přemyslovskou orlicí na štítě a praporcem v ruce český národ po staletí vzhlíží jako k symbolu svého trvání a víry v budoucnost. Kníže Václav, úkladně zavražděný vlastním bratrem, byl již záhy po své smrti uctíván jako mučedník. Dlouhá řada panovníků, kteří po něm usedli na přemyslovský trůn, ho ctila jako legendárního vévodu Země české, který svým státnickým uměním a neochvějnou křesťanskou vírou zachoval českému národu obklopenému mocnými sousedy právo na existenci.Svatý Václav, věčný kníže, bude prý v Čechách panovat až do skonání světa. Jeho jménem se vyhrávaly bitvy a ne-přátelé byli ze země hnáni za zpěvu svatováclavského chorálu. A když Čechové s jeho jménem na rtech slavně vítězili, stavěli svému světci děkovné kapličky i honosné chrámy po celé zemi. Jeho obraz zdobil vojenské prapory, korouhve, mince i pečeti, jeho jménem se lidé zaštiťovali při všech pohromách, které kdy byly na Čechy seslány.Patronu Země české svatému Václavovi od věků se věřilo, že nedá zahynouti nám ni budoucím.

ZROZENÍ HVĚZDY

Hrad Stochov se ve svěžím jarním úsvitu pozvolna nořil ze tmy, jako by se jen nerad probouzel ze sna, v němž ho navštívily kouzelné sudičky. Dřevěné věže hradu se v malebné krajině ostře rýsovaly proti růžovým červánkům na obzoru a jeho zdmi prostupovalo vzrušené očekávání čehosi velkolepého. Na hradě často vítali ty nejvznešenější hosty - samotného vládce Země české knížete Vratislava a jeho paní, kněžnu Drahomíru. Tentokrát však byla příčina radostného napětí všech obyvatel hradu jiná.Na Stochově se nad ránem narodilo děťátko. Byl to chlapeček, zdravý jako mladý buk a hezký jako andílek. Jakmile se v paláci poprvé rozezněl pláč novorozeněte, všichni na hradě padali na kolena a děkovali Bohu za ten dar. Svým křikem dával o sobě na tomto světě vědět prvorozený syn knížete Čechů a dědic Země české.3Kněz, který doprovázel urozený pár na cestě, hned po na-rození děťátko pokřtil. A tehdy na obloze nastal podivný úkaz: nad hradem se rozsvítila jasná hvězda nebývalé velikosti. Její zářivý třpyt vzbudil údiv u všech obyvatel hradu i vesnic v jeho okolí.Starý šedivý ovčák, který se v podhradí staral o stádo oveček, se to ráno také vzbudil časněji než jindy. S úžasem pozoroval hvězdu planoucí přímo nad hradem. Nebyla to Jitřenka, jak si zprvu myslel, protože její záře nepohasla, ani když paprsky vycházejícího slunce na nebi postupně zhasínaly noční hvězdy.5Děvečka upřela na starce rozzářené oči: "Sousede, já-sej a raduj se s námi! Nebe vyslyšelo naše prosby a dnes v noci dostala Země česká dědice trůnu. Vzácná paní Drahomíra porodila zdravého chlapečka! Knížátko dostalo při svatém křtu jméno Václav. Václav - více slávy, jak hrdé jméno... Kéž náš dobrý Hospodin hošíčka skutečně učiní slavným a chrabrým! Pospěš s námi poklonit se mu a vzdát chválu Hospodinovi, jako to již činí náš vzácný pán, kníže Vratislav. Od té doby, co byl jeho prvorozený pokřtěn, dlí v hradní kapli na modlitbách." Sotva ovčák svou věštbu dopověděl, na suché dubové holi se objevily rašící větve. Během chvíle se na nich zazelenaly pupeny a svěží snítky v jarním jitřním vzduchu rychle bujely. Než se lidé kolem stačili vzpamatovat, rozkošatila se nad nimi koruna z mladého zeleného listoví. Šuměla vesele v ranním vánku, jako by si prozpěvovala nějakou píseň. Ovčák dojatě naslouchal, píseň sílila a poznenáhlu rozezněl vzduch velebný chorál stoupající vzhůru až k zářivé hvězdě, která v sílícím slunečním jasu začínala blednout. Pak její svit znachověl, naposledy zaplála jasně rudou krví, až pohasla."To je hvězda Václavova, která je i hvězdou národa české-ho!" zvolal v prorockém vytržení starý ovčák a všichni kolem mu se zatajeným dechem naslouchali. "Kéž vede národ a zemi jen ke štěstí a slávě..."9Potom byly Václavovi obřadně ustřiženy vlasy knížaty z nejlepších rodů v zemi. Po obřadu uspořádal kníže Vratislav, jak se slušelo pro tak významný den, velkolepý ho-dokvas.Tři dni a tři noci se na pražském Hradě veselilo, pilo a hodovalo. A řezenský biskup, který se tím slavnostním oka-mžikem stal kmotrem a duchovním rádcem budoucího panovníka, odvážel ustřižené kadeře, aby je daroval Svatému otci v Římě na důkaz odevzdání a zbožnosti příští-ho vládce Země české.