Otec vlasti

V první řadě si připomeňme, že Karel IV. byl Rytířem se všemi ctnostmi a příkladem mužského principu našim synům. A to nejen v konání, ale i svým obrácením na víru Krista, když měl živý sen s andělem o poranění na pohlaví vienského vévody Giuga pro hřích smilství.

Byla to neděle 15. srpna, na niž připadalo Nanebevzetí Panny Marie. Silné působení této vibrace čistoty ženského principu ve stvoření nebylo jistě náhodné. Po tomto snu také došlo u Karla IV. k obrácení a přijetí skutečného principu Krista do jeho srdce. Což nám je předloženo na obraze energeticky i pro odvahu mužům a ochranu ženám našeho národa.

Popis energií obrazu začneme Duchem našeho národa po levé straně, českým znakem a větvičkou našeho národního stromu, kvetoucí lípy. Všimněte si, že Duch je oděn v okolí šíje barvami naší státní vlajky, což odpovídá silným vibracím energetického systému v oblasti krku - komunikace, tvůrčí činnosti a pokory (pátá čakra). Další symboly šesticípé hvězdy na čele a rovnoramenného kříže ve dvou srdcích na vrcholu jistě každý dobře zná, vypovídají o síle prastvořeného Ducha pro vyvolený národ. Po pravé straně jsou zachyceny energie kněžny Libuše, které sahají až do její předešlé inkarnace v blízkosti Krista. Erb plamenné orlice symbolizuje dar jasnozřivosti a znovuzrození Karel IV.  Břečťan v zlatavém nádechu je symbolem rodu Krista, nikoliv pokrevní cestou fyzických těl, ale inkarnací silných Duchů do každé vývojové epochy lidstva. Jeho počátek sahá až do doby starých Esejců, kteří se modlili skoro 100 let za příchod spasitele Krista. Učení Esejských (v překladu zbožných) se předávalo pouze slovem - živoucím logem. Ježíš u nich také studoval od svých 12 do 30 let. Také nikdy nic nenapsal,pouze někdy svým apoštolům do písku nějaké symboly.

Kdo se chce skutečně něco dozvědět a následně ze srdce prožít, tak věřte, že "učitel" se dostaví v pravý čas. Je však prostý a nenápadný jako vše pravdivé a mluví k nám hlasem našeho srdce. Obzvlášť v dnešní záplavě guruů, různých učení esoterických pravd, je třeba být opatrný a naslouchat tichému bytí zvonku květů v naších srdcích. Tím netvrdím, že tato cesta nemusí být pro někoho prospěšná a poučná. Málokdo však již dnes zná tiché mlčení a předávání skutečných - prožitých hodnot v pravý čas pro druhé, jak činili náš drahý panovník Karel IV.

V tom postupu tkví velká síla. Duch svatý na obraze nám to vše k pochopení harmonizuje a předává už od kořenů. Nakonec se zaměříme na přijetí principu Krista, který nám náš drahý Karel IV. doporučuje na základě svého poznání. Levou rukou přijímá do svého srdce Kristovo poselství v symbolu ostatkového kříže v objetí růží červených a bílých (lásky a čistoty). Skutečné přijetí Kristova principu do každého lidského srdce následuje přeměnou naší životní (hadí) síly, která začíná v oblasti kostrče a je úzce spojena s pohlavní sílou (připomínám sen s andělem o poranění na pohlaví...).

Při rozpravě s mojí spřízněnou lékařkou - neuroložkou, která se zabývá i alternativním léčením, mne napadlo přiblížit tuto oblast míchy, která je rovněž spojena s nervovou soustavou, asi takto: Představte si, milí přátelé, tuto kořenovou čakru jako kořeny stromu, který přijímá živiny z naší Matky Země a je zaléván vodou s živinami paprsků(zlatých spirálek) Kristovy energie. Stoupáním hadí síly vyplavuje vše nečisté a jakoby pere naše energetické obaly doběla. Tento proces očisty může trvat i desítky let. Poté nám vyroste podél páteře silný kmen s touto mízou(ochranou), větvemi plných voňavých květů (čakrami) utvoří na vrcholu pře-krásnou Korunu našeho kosmického Kristova vědomí se všemi ctnostmi,jako je i ta Koruna Svatováclavská na našem obraze. Tato životní síla i se zlatým jablkem poznání a moci nám je předložena v podobě symbolu zlatého meče, jeho vítězství nad temnotou (ne-vědomím) je jisté jen s pomocí vibrace čistého ženství. Symbol bílé lilie a přijetí lásky naší Matky Boží je s touto skutečnou silou spojen. Musím však podotknout, že přijetí Krista souvisí u každého z nás s odpuštěním všeho a všem!

Kristus se objeví sám, až uzná určitý stupeň zralosti duše a zažehne(přeprogramuje) jakoby laserem v kořenové čakře naše DNA. Slabý jedinec by tento zásah nemusel přežít. Však v okamžiku, kdy bude připraven, prožije toto zasvěcení o pochopení skutečné lásky k Bohu i ke všemu živému. A ještě jednou připomenu, že je lehké milovat,toho, kterýž nás miluje. Ale mít rádi toho, který na nás plive všechnu špínu světa, to už je hodno milosti a vyšší stupeň pochopení lásky. Přijetí této životní síly se nedá nějak popsat, protože se dá pochopit až živoucím prožitím.

Karel IV. byl posledním panovníkem, který byl Zasvěcenec. S tím souvisí také vybudování Nového Jeruzaléma v Praze (srdci Evropy) pro přenos energií božího světla Kristova. Jeho díla nesou také vibrace věčnosti a jsou nezničitelná jako vše, co nese punc Kristovy žité Lásky s Jeho principem. Ale o tom a jiných tajemstvích až v dalším pokračování našeho seriálu v duchovním odkazu našich předků. Následuje výňatek z Vita Caroli Quarti (Vlastního životopisu Karla IV.) - slova, která při čtení na mne blikala zlatavou barvou. Snažila jsem se je poskládat tak, aby vyzařovala jejich skutečný význam poselství. Má ruka při psaní byla opět vedena, jako při kresbě uvedeného obrazu.

Daniela Filipi - ilustrace, autorka textu

"Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a mé fyzické tělo bylo obráceno v prach a v hlínu červů. "

Karel IV. měl v sobě mnoho pokory a ve svém životopise se nepovyšuje nad ostatní. Popisuje lidský život jako polní květ, nebo stín. "Všichni jsou si rovni a každý by měl mít čisté svědomí s vírou s nadějí ve vzkříšení. Nic si do hrobu nevezmeme, ale naše skutky, které zde vykonáme, po nás zůstanou. Každý duch člověka je součástí jednoho celku - božího království.

Panovník je tedy posel z nebe, který by se měl s láskou a spravedlivou moudrostí starat o své království na zemi. Duch moudrosti a spravedlnosti je v každém z nás, jen jej třeba oživit a to lze jen s pomocí Kristova principu a jeho vědomí. Vyvarujte se proto lakomství, abyste mohli poznat pravé bohatství. Vyvarujte se špatného spolčování a špatných rad, protože se svatými budete svatí a se zkaženými zkažení. Neboť hřích je nakažlivá nemoc. Nehřešte proti Duchu svatému spoléhajíc příliš na milost boží, protože tím se od vás vzdaluje. Nedopřávejte u sebe místa hněvu, ale mírností, neboť mírnost vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému, ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nemá lásku ke svému bližnímu, nebude ji mít ani bůh k němu a ve své zlobě zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem.

Bude-li se chtít srdce vaše povyšovat, pokořte se, nechť k vám nevkročí noha pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným, a proto nemá pyšný milosti u Boha ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci "sesazuje mocné z trůnu a z prachu pozdvihuje ponížené". Nebuďte rozmařilí v jídle a v pití, jak činí ti, "jejichž bohem je jejich břich". Zdržujte se od zla zahálky, aby vás nestáhla svou tíží do prohlubně pekla. Duch svatý také odchází z těl, které se oddají smilstvu. Blahoslavení neposkvrnění na cestě životem, kteří chodí v zákoně božím:

Aby vaše bytí bylo jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá, ale zapsán bude v knize Života, kde jsou zapsána jména spravedlivých. To vám ráčiž dát ten, který byl hoden otevřít Knihu Života a pečetí její. Neboť tam je také psáno. "Otcové naši vypravovali nám." Poselství od našich předků předávám s láskou a božím požehnáním.

Dětství Karla IV.:
Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, římský císař a český král, přezdívaný "Otec vlasti", nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, přichází na svět jako Václav 14. května roku 1316 v Praze. Neprožil příliš radostné dětství. Po roztržce mezi rodiči, byl Princ Václav doslova vězněn na hradech Lokti a Křivoklátě, zatímco matka musela trávit svoje dny v odloučení, nepodobné internaci (většinou na Mělníku). Po několika letech se otec ustrnul a syna poslal na vychování do Francie ke královskému dvoru, kam dorazil 4.dubna 1323 Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, krále Karla IV. (1322-1328), přijal jméno Karel. A zároveň si vzal Blanku z Valois, která sním vyrůstala na francouzském královském dvoře Po návratu do vlasti získal rozsáhlé vzdělání. Budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky, ale česky se naučil, až po návratu. Všemožně se snažil o samostatnou politiku. Neměl to jednoduché, protože Jan byl vynikající diplomat a dobře prohlédl synovy úhybné snahy. Snad právě proto ho na čas zbavil markrabského vládnutí na Moravě a poslal ho do Itálie. Co se týče osobního života Karla IV., byl celkem čtyřikrát ženatý. Poprvé s Blankou z Valois, s níž má dvě děti Markétu a Kateřinu. Blanka z Valois, křtěná jako Markéta z Valois, francouzská princezna a první žena římského císaře a českého Karla IV. Lucemburského, přichází na svět v roce 1316 jako dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Chatillon a jeho třetí manželky komtesy Matyldy ze Saint Paul. Blanka z Valois vyrůstá na francouzském královském dvoře. Zatímco Karel IV. Se účastní lucemburských výbojů v severní Itálii a Lombardii, Blanka žije několik roků v Lucembursku nebo Henegavsku (1330-1334). Manželé se setkají teprve v červnu roku 1334 v Praze.

Mládí Karla IV.:
Na konci října 1313 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální "těžký rytíř". Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj. V letech 1331-1333 působí jako zástupce svého otce v severoitalské lucemburské signorii. Od podzimu roku 1333 Karel IV. spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334 vykonává úřad moravského markraběte. Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské - první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území. Někdy na jaře 1330 se mladý Karel s Blankou, mohli sytit novými dojmy a věcmi dosud nepoznanými, vkročil král Jan na podzim tohoto roku na osudnou křižovatku lucemburské rodové politiky. 16. 9. 1330 oženil druhorozeného syna Jana Jindřicha s dcerou někdejšího českého krále, vévody korutanského a hraběte tyrolského Jindřicha- Markétou. Vzápětí na to český panovník vkročil do Itálie. V Tridentu ho zastihla zpráva, že 28. 9. 1330 zemřela v Praze ve věku 39 let královna Eliška. 8. 11. 1330 přijal král vládu nad městem Brescii. Koncem ledna 1331 došla do Lucemburska spěšná zpráva, aby se mladý Karel bez prodlení vydal do Itálie. Na cestě se ho v Pavii pokusili otrávit, obětí otravy se stalo několik Karlových předních dvorských úředníků. 15. dubna 1331 dorazil se svým průvodem do střediska otcovy moci(Parmy. 2.) června 1331 jeho otec Parmu opouští a Karla tam ponechal o samotě. Ovšem ani teď nezůstalo veškeré rozhodování pouze na jeho osobě. Král svěřil " vládu nad tím vším a ochranu jeho osoby " panu Ludvíkovi hraběti savojskému, který byl tchánem Assa Viscontiho, vladaře milánského. Na jaře roku 1332 první potíže, začala se formovat protilucemburská liga. Prvním plodem této koalice bylo povstání, 15. června 1332. Lucemburská posádka byla obklíčena a izolována. Ludvík Karla opustil a zanechal jej tak v těžkém povstání. Naléhavě žádal o pomoc svého otce krále Jana. Český král se podzim roku 1332 vydal do Francie, 10. listopadu 1332 se uskutečnilo první velké Janovo jednání- první jednání tohoto druhu českého panovníka vůbec-s papežem Janem XXII. V době, kdy Jan začal formovat pomocný sbor ve Francii, nastávaly v Karlově vládě v Itálii horké chvíle. V říjnu 1332 ozbrojenci najatými rody Este, Visconti, Gonzagu a Scala podnikali útok na Mondenu, ale neuspěli, pokusili se alespoň dobýt blízkou tvrz San Felice. Posádka se dohodla s obléhateli, že do měsíce složí zbraně, nedostane-li se jim podpory. Kralevici však podařilo sehnat prostředky na vyzbrojení, nečekali na posily od papeže, uskutečnil 25. listopadu 1332 svou první skutečnou bitvu. 1. 12. 1332 se opět vrátil do Parmy. Na začátku roku 1333 se vydává do Toskánska, 26. 2. 1333 se opět vrací do Parmy, kde se setkává s otcem. 16. 6. 1333 odjíždí do Luccy, tam za ním také přijel král Jan. Karlovým úkolem bylo svou autoritou spoluvládce urovnání rozepří ve městě. Novými statuty z 8. 8. 1333 se pokusil upravit poměr samosprávných městských orgánů ke královské signorii. Jde o první zákonodárné dílo spjaté s Karlovým jménem, které odhaluje jeho vyvinutý smysl pro psané právo a normotvorné úsilí. Kolem 15. 8. 1333 odjíždí opět do Parmy, tato cesta předznamenala odjezd do Itálie. 24. 8. 1333 se mladý princ rozloučil s otcem a opustil Parmu, netušící, že se do ní už nevrátí.Karlova cesta vedla nejprve do Verony a odtud přes Trident do Meruna, ke dvoru Jindřicha Korutanského. Tam dorazil někdy v září 1333. Po schůzce se zástupci českých šlechticů o dojednání nové smlouvy o placení Janových dluhů, se rozhodl k okamžitému návratu do Čech. Smlouva byla zpečetěna 6. 10. 1333. Poté se Karel přes Landshut (kde se zdržel několik dní u své sestry Markéty) rozjel do Čech. 30. 10. 1333 stanul před branami Prahy. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti. V letech 1330 - 31 pobýval v Lucembursku, v letech 1331 - 33 byl zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský byl pak od roku 1334.Byl českým sněmem uznán za budoucího panovníka v roce 1341.Převzetí královské moci
20. května 1346 se mohučský arcibiskup Gerlad ujal své úlohy a svolal do Rhensu na 11. července kurfiřty k volbě. Karel byl zvolen jednomyslně římským králem. Zatímco Karel vyčkával (s otcem) v Treviru datum korunovace, nečekaný obrat války anglicko-francouzské vážně ohrozil jeho postavení. Lucemburkové se rozhodli vyhovět žádosti o odsunutí korunovace a po boku francouzského krále šli do boje proti Anglii. Do hlavního stanu dorazili 13. srpna. Obě vojska se setkala u vesnice Kresčak. Zde se Angličané 26. srpna 1346 rozhodli podstoupit bitvu. Skončila katastrofální porážkou Francie. V bitvě padl i český král Jan. Otcovou smrtí na bojišti se stal Karel českým králem. Porážka u Kresčaku přinesla Karlovi vedle lehčích zranění i řadu nepříjemností, zdržela jeho korunovaci 27. srpna, a především z něj udělala dědice otcových dluhů. Po vyléčení z lehčích zranění utrpěných v bitvě, odjel Karel do Lucemburska- ujmout se zde správy hrabství. teprve 19. září vypravil aprobační poselstva do Avignonu, které vedl Arnošt z Pardubic. Karel se snažil vyvarovat kroků, pro něž by mohl být obviňován ze zlehčování aprobace, odkládal korunovaci, užíval jen své markraběcí pečeti a nazýval se jen jako " zvolený král ". Korunovace však neproběhla v tradičních Čechách ani v Kolíně, ale v Bonnu 26. listopadu 1346. V prosinci 1346 zastihujeme Karla opět v Trevíru, kde se dozvídal výsledky avignonských jednání. Byl už také nejvyšší čas vrátit se také do Čech, které opustil před půldruhým rokem. Přestrojen za panoše podstoupil riskantní cestu přes Švábsko, Bavory a Horní Falc a 6. ledna 1347 vkročil do Prahy. Po třech týdnech se vydal na Moravu k jednání s Albrechtem II. Rakouským i uherským králem. V přestrojení za obchodníka jede přes Rakousy a Korutany do Tridentu, tam se objevuje náhle po polovině března, pokouší se o intervence v Tyrolích. V Tridentu koncem dubna Karlovi papežský nuncius Gerald z Magnaku odevzdal aprobační listiny, do jeho rukou podle avignonského závazku složil Karel potřetí přísahy. Slavnostní korunovační akt Karla IV. a jeho choti Blanky se uskutečnil 2. září 1347 ještě v románské basilice sv. Víta. Oběma nasadil koruny na hlavu poprvé v českých dějinách pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Zásluhy Karla IV.
Arnošt z Pardubic přednesl Karlovým jménem řadu žádostí, byla to patrně i žádost o zřízení vysokého učení v Praze. Po zřízení metropole a po souhlasu k založení slovanského kláštera to byl další krok dalekosáhlého významu. Po krátkém pobytu v Norimberku se Karel objevil v Praze. Jaro a léto roku 1348 byly dobou přímohorečné Karlovy státnické činnosti. 8. března 1348 zakládá Nové Město pražské. 7. dubna byly vydány základní státoprávní listiny a základní listiny pražské univerzity. Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž papežským souhlasem (bulou) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347, zakládací listinou Karla IV. ze dne 8. dubna 1348 a konečně tzv. Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19. století se jako den jejího založení slaví 8. duben 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium začínalo na fakultě svobodných umění ("artistické") a mohlo pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do čtyř "národů" podle původu, protože univerzita byla určena pro celou oblast Karlovy říše. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysou stavbou Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu mnoha profesorů a studentů na univerzity v Lipsku a jinde. Pražská univerzita se tak stala univerzitou českou a od husitských bouří univerzitou podoboj utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo. Karel se stal zakladatelem tradice císařských fundací, nikdo před ním ani po něm nezaložil tolik univerzit jako on. Symbolickým aktem uzavírající řadu dokumentů z roku 1348 bylo položení základního kamene k novému hradu Karlštejn 10. června 1348.

Karlštejn byl založen Karlem IV. a vystavěn mezi lety 1348-1355 s cílem sloužit k uložení korunovačních klenotů a relikvií. Výjimečnost stavby byla zdůrazněna již tím, že základní kámen k ní položil v Karlově zastoupení sám pražský arcibiskup a Karlův důvěrný přítel Arnošt z Pardubic. V roce 1355 již Karel IV. pobýval na hradě, dohlížel na jeho dostavbu a na výzdobu interiérů, především hradních kaplí. Stavebně byl hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži.

Karlův Most nechal postavit český král Karel IV. v roce 1357, poté, co byl v roce 1342 povodní zničený most Juditin, který na jeho místě původně stál. Základní kámen byl údajně na radu astrologů položen roku 1357 9. 7. v 5.31 ráno (135797531 je asi úžasně astrologicky výhodné číslo). Stavbu mostu vedl Petr Parléř a stavělo se až téměř do konce století. Most byl postaven z pískovcových kvádrů. Do roku 1841 to byl v Praze jediný most přes Vltavu. Karlův most je 516 m dlouhý, skládá se z 16ti oblouků, říkalo se mu také Kamenný most nebo Pražský. Karlův se nazývá až od roku 1870. Zakončen je Staroměstskou mosteckou věží (gotická). Karel IV. stavbu sám kontroloval, hlavně kvalitu materiálu. Do vápna se přidávala syrová vejce a mléko. Není to však nejstarší český kamenný most, ten je ve městě Písek. Karlův most byl i svědkem špatných událostí. Václav IV. z něj nechal svrhnout umučeného Jana z Pomuku (neboli Nepomuckého). Na tomto místě dnes stojí jeho socha a do kovu vyobrazený jeho pád do řeky.
Hladová zeď, někdy nazývaná také Zubatá nebo Chlebová, je opuková hradba na pražském Petříně, kterou nechal v letech 1360 - 1362 postavit český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Původně byla přibližně 4-4,5 m vysoká a 1,8 m široká. V horní části byla opatřena cimbuřím, ochozem, střílnami a několika (údajně osmi) předsunutými věžemi (bastiony). Táhla se od Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům.V roce 1624 byla zeď opravena, a v polovině 18. století z příkazu císařovny Marie Terezie dále opevněna. Během dlouhé doby existence zdi byly prováděny mnohé další opravy (v moderní době např. 1923-5, 1975) a různě probourávány a opět zazdívány průchody skrz zeď. Jeden z bastionů (pětiboká předsunutá věž) Hladové zdi tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny a na Hladové zdi prováděl svá měření ředitel klementinské hvězdárny Martin Alois David, když stanovoval rozdíl zeměpisných poloh Prahy a Drážďan. Zdi se začalo říkat "Hladová" až později ve vztahu k hladomoru, který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď již byla rozestavěna. Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.

Císař Karel IV.:
Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské - první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do roku 1806.