Síla bratrství

Bratrství je nejsilnější pouto jednoty, vzájemného souznění, lásky a opory ukuté především v dobách hrůzy, útlaku a pronásledování. Ve válce, v žalářích, ve vyhnanství, na popravištích. Bratrství vykrystalizované z lenošné kratochvíle nemají opravdové pevnosti ani trvanlivosti. Je to jen prázdná forma, stín stínu.

Přítel jest v latinské etymologii polovinou mé duše. A bratrem jest jen ten s nímž došlo k úplnému splynutí duší v tajemnou a velice vzácnou jednotu. V jednotu, která jako věž z žuly odolává všem nepřízním vnějšího světa. Síla držící tuto bratrskou jednotu pohromadě jest jediná - všem korosím vzdorující láska. Láska, jež určuje společné cíle, úsilí, zájmy i tužby až za hranice věčnosti.

Láska, jednota, bratrství. Jak krásné a vznešené trio... Žel většina nejhnusnějších krutostí tohoto světa byla spáchána v jejich jménu. A přidáme li svobodu a spravedlnost, list všech hrůz bude zcela kompletní. Jakoby krásné a vznešené ideje a ctnosti nebyly vůbec určeny pro tento svět, přestože právě sem patří. Patří však do lidských srdcí, tedy místa odkud plodí vznešené city, pocity a skutky. Nepatří do lidských hlav či slovníků jednorozměrných a abstraktních adjektiv.

Tak jak se liší verbum od adjektiva, tak se liší i skutky citové a rozumové. Je-li někdo mým přítelem nebo bratrem, pak to oba cítíme. A člověk, který si tak sám říká, nebo, kdo si dokonce vynucuje, abych ho tak oslovoval, klame mne i sám sebe.

Bratrství je tajemná jednota síly, jež slove láska. Není to pouhé slovo, nebo oslovení. A má-li každý z nás tolik bratrů, proč tolik z nás zakouší převážně nestálé a prchavé sympatie, rozdělení, uzavřenost, osamocenost? -Individualismus je již natolik zakořeněn v nitru našich bytostí, že prosté "miluj bližního svého jako sám sebe" je téměř nesplnitelným přikázáním. Lidé přestali používat srdce a upřednostňují své hlavy. A každý kdo používá hlavu více než srdce, svých přátel a kolektivu používá jen jako pomocnou sílu, urychlovač svého procesu vědění, či dosahování samostatně příliš náročných cílů. Vědění a cestu vnějšího poznání považují za důležitější než cestu lásky. Láska, citovost a citlivost bývá dnes k smíchu, jako něco dětinského, naivního a hloupého zatímco hromadění vědomostí a přehrabování se ve starých tiscích je něco váženého a moudrého.

A přitom v jakékoli knize (teoretického i praktického hermetismu, mystiky etc.) se již na prvních stránkách dočteme, že láska je prvořadý nástroj reintegrace! Ba dokonce v té nejdůležitější knize knih se píše, že láska je Bůh sám, cesta a pravda a život. Ale lidé se nad tím ani nepozastaví, vnímají to jen jako nějakou teologickou frázi, podobenství, či jinotaj a ani si nevšimnou, že jejich srdce je nepoužíváním dávno zkornatělé a žádná láska se z něj do světa nevylévá. A dál se shánějí čert ví kde a čert ví proč po dalších knihách, lačnící vyššího vědění, lepšího poznání a vyšší praxe než to, co nám dal sám Bůh.

Zde co nejjasněji a důrazně opakuji, že jakkoli kolosální vědění, umění, dovednosti či schopnosti metamorfosují se u každého již ve sklonku života v čiré absolutní nic. Neb nikoli poznalý, sečtělý, činorodý ani všemi naukami vzdělaný člověk nevejde do království Božího dokud se nenaučí obyčejné, tiché lásce.

Bratrství francouzské revoluce, láska k Sovětskému svazu a jiná jim podobná bratrství jsou bezcenným brakem neb v nich není skutečná láska vůbec přítomna. A proto nevoli až nechuť v každém citlivém jedinci vyvolává oslovení bratře v okamžiku kdy vidí i cítí, že není ani mizerným přítelem.

Kdo z nás má v tomto světě alespoň jediného přítele, který by se za něho dobrovolně vydal k upálení na hranici je skutečný šťastlivec. Kdo má skutečného bratra je ještě šťastnější. Neb často ani ten, jehož matka porodila další syny nemívá bratry. A nemusí to být tak očividné jako u knížat Václava a Boleslava.

To, že máme s mnohými lidmi dobré vztahy a navzájem i rozličné společné zájmy, nelze prostě nazývati bratrstvím. Dokud se naše cíle různí a i v úsilí a jednání zůstáváme dál osamoceni, sami a jen sami za sebe, o bratrství zde nemůže být ani řeč. Buďme tedy sobě navzájem nejdříve dobrými přáteli a pak se možná staneme i skutečnými bratry, neb pokud si tak budeme jen říkat, budeme si v hrdlo lhát...

Lásce je třeba se učit. Kultivace srdce, to budiž naše primární potřeba, první naučení a první práce. Nikoli mudrování nad tou či onou knihou, naukou, systémem, filosofií, rituálem nebo řádovým rouchem! Všichni se tváříme, že lásku, tuto elementární sílu, můžeme přeskočit a směle již přistoupit k vyšším pracem. Avšak přeskakovati nelze! Bez lásky žádné společenství nemá ani trvanlivosti, ceny ani smyslu.