Dnes je tomu 705 let, kdy se narodil Karel IV
"Když pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a mé fyzické tělo bylo obráceno v prach a v hlínu červů. "
V první řadě si připomeňme, že Karel IV. byl Rytířem se všemi
ctnostmi a příkladem mužského principu našim synům. A to nejen v konání,
ale i svým obrácením na víru Krista, když měl živý sen s andělem o
poranění na pohlaví vienského vévody Giuga pro hřích smilství.
Byla to neděle 15. srpna, na niž připadalo Nanebevzetí Panny Marie.
Silné působení této vibrace čistoty ženského principu ve stvoření nebylo
jistě náhodné. Po tomto snu také došlo u Karla IV. k obrácení a přijetí
skutečného principu Krista do jeho srdce. Což nám je předloženo na
obraze energeticky i pro odvahu mužům a ochranu ženám našeho národa.
Popis
energií obrazu začneme Duchem našeho národa po levé straně, českým
znakem a větvičkou našeho národního stromu, kvetoucí lípy. Všimněte si,
že Duch je oděn v okolí šíje barvami naší státní vlajky, což odpovídá
silným vibracím energetického systému v oblasti krku - komunikace,
tvůrčí činnosti a pokory (pátá čakra). Další symboly šesticípé hvězdy na
čele a rovnoramenného kříže ve dvou srdcích na vrcholu jistě každý
dobře zná, vypovídají o síle prastvořeného Ducha pro vyvolený národ. Po
pravé straně jsou zachyceny energie kněžny Libuše, které sahají až do
její předešlé inkarnace v blízkosti Krista. Erb plamenné orlice
symbolizuje dar jasnozřivosti a znovuzrození Karel IV. Břečťan v
zlatavém nádechu je symbolem rodu Krista, nikoliv pokrevní cestou
fyzických těl, ale inkarnací silných Duchů do každé vývojové epochy
lidstva. Jeho počátek sahá až do doby starých Esejců, kteří se modlili
skoro 100 let za příchod spasitele Krista. Učení Esejských (v překladu
zbožných) se předávalo pouze slovem - živoucím logem. Ježíš u nich také
studoval od svých 12 do 30 let. Také nikdy nic nenapsal,pouze někdy svým
apoštolům do písku nějaké symboly.
Kdo se chce skutečně něco
dozvědět a následně ze srdce prožít, tak věřte, že "učitel" se dostaví v
pravý čas. Je však prostý a nenápadný jako vše pravdivé a mluví k nám
hlasem našeho srdce. Obzvlášť v dnešní záplavě guruů, různých učení
esoterických pravd, je třeba být opatrný a naslouchat tichému bytí
zvonku květů v naších srdcích. Tím netvrdím, že tato cesta nemusí být
pro někoho prospěšná a poučná. Málokdo však již dnes zná tiché mlčení a
předávání skutečných - prožitých hodnot v pravý čas pro druhé, jak
činili náš drahý panovník Karel IV.
V tom postupu tkví velká
síla. Duch svatý na obraze nám to vše k pochopení harmonizuje a předává
už od kořenů. Nakonec se zaměříme na přijetí principu Krista, který nám
náš drahý Karel IV. doporučuje na základě svého poznání. Levou rukou
přijímá do svého srdce Kristovo poselství v symbolu ostatkového kříže v
objetí růží červených a bílých (lásky a čistoty). Skutečné přijetí
Kristova principu do každého lidského srdce následuje přeměnou naší
životní (hadí) síly, která začíná v oblasti kostrče a je úzce spojena s
pohlavní sílou (připomínám sen s andělem o poranění na pohlaví...).
Při
rozpravě s mojí spřízněnou lékařkou - neuroložkou, která se zabývá i
alternativním léčením, mne napadlo přiblížit tuto oblast míchy, která je
rovněž spojena s nervovou soustavou, asi takto: Představte si, milí
přátelé, tuto kořenovou čakru jako kořeny stromu, který přijímá živiny z
naší Matky Země a je zaléván vodou s živinami paprsků(zlatých spirálek)
Kristovy energie. Stoupáním hadí síly vyplavuje vše nečisté a jakoby
pere naše energetické obaly doběla. Tento proces očisty může trvat i
desítky let. Poté nám vyroste podél páteře silný kmen s touto
mízou(ochranou), větvemi plných voňavých květů (čakrami) utvoří na
vrcholu pře-krásnou Korunu našeho kosmického Kristova vědomí se všemi
ctnostmi,jako je i ta Koruna Svatováclavská na našem obraze. Tato
životní síla i se zlatým jablkem poznání a moci nám je předložena v
podobě symbolu zlatého meče, jeho vítězství nad temnotou (ne-vědomím) je
jisté jen s pomocí vibrace čistého ženství. Symbol bílé lilie a přijetí
lásky naší Matky Boží je s touto skutečnou silou spojen. Musím však
podotknout, že přijetí Krista souvisí u každého z nás s odpuštěním všeho
a všem!
Kristus se objeví sám, až uzná určitý stupeň
zralosti duše a zažehne(přeprogramuje) jakoby laserem v kořenové čakře
naše DNA. Slabý jedinec by tento zásah nemusel přežít. Však v okamžiku,
kdy bude připraven, prožije toto zasvěcení o pochopení skutečné lásky k
Bohu i ke všemu živému. A ještě jednou připomenu, že je lehké
milovat,toho, kterýž nás miluje. Ale mít rádi toho, který na nás plive
všechnu špínu světa, to už je hodno milosti a vyšší stupeň pochopení
lásky. Přijetí této životní síly se nedá nějak popsat, protože se dá
pochopit až živoucím prožitím.
Karel IV. byl posledním
panovníkem, který byl Zasvěcenec. S tím souvisí také vybudování Nového
Jeruzaléma v Praze (srdci Evropy) pro přenos energií božího světla
Kristova. Jeho díla nesou také vibrace věčnosti a jsou nezničitelná jako
vše, co nese punc Kristovy žité Lásky s Jeho principem. Ale o tom a
jiných tajemstvích až v dalším pokračování našeho seriálu v duchovním
odkazu našich předků. Následuje výňatek z Vita Caroli Quarti
(Vlastního životopisu Karla IV.) - slova, která při čtení na mne blikala
zlatavou barvou. Snažila jsem se je poskládat tak, aby vyzařovala
jejich skutečný význam poselství. Má ruka při psaní byla opět vedena,
jako při kresbě uvedeného obrazu.
Daniela Filipi
Karel
IV. měl v sobě mnoho pokory a ve svém životopise se nepovyšuje nad
ostatní. Popisuje lidský život jako polní květ, nebo stín. "Všichni jsou
si rovni a každý by měl mít čisté svědomí s vírou s nadějí ve
vzkříšení. Nic si do hrobu nevezmeme, ale naše skutky, které zde
vykonáme, po nás zůstanou. Každý duch člověka je součástí jednoho celku -
božího království.
Panovník je tedy posel z nebe, který by
se měl s láskou a spravedlivou moudrostí starat o své království na
zemi. Duch moudrosti a spravedlnosti je v každém z nás, jen jej třeba
oživit a to lze jen s pomocí Kristova principu a jeho vědomí. Vyvarujte
se proto lakomství, abyste mohli poznat pravé bohatství. Vyvarujte se
špatného spolčování a špatných rad, protože se svatými budete svatí a se
zkaženými zkažení. Neboť hřích je nakažlivá nemoc. Nehřešte proti Duchu
svatému spoléhajíc příliš na milost boží, protože tím se od vás
vzdaluje. Nedopřávejte u sebe místa hněvu, ale mírností, neboť mírnost
vítězí nad hněvem a trpělivost nad špatností. Nezáviďte jeden druhému,
ale mějte raději lásku mezi sebou, neboť závist plodí zášť. Kdo nemá
lásku ke svému bližnímu, nebude ji mít ani bůh k němu a ve své zlobě
zahyne. Kdo však má lásku, miluje a je milý Bohu i lidem.
Bude-li
se chtít srdce vaše povyšovat, pokořte se, nechť k vám nevkročí noha
pýchy. Pýcha je nemilá Stvořiteli i lidem šlechetným, a proto nemá pyšný
milosti u Boha ani u lidí. Zdrtí ji pak Bůh na konci "sesazuje mocné z
trůnu a z prachu pozdvihuje ponížené". Nebuďte rozmařilí v jídle a v
pití, jak činí ti, "jejichž bohem je jejich břich". Zdržujte se od zla
zahálky, aby vás nestáhla svou tíží do prohlubně pekla. Duch svatý také
odchází z těl, které se oddají smilstvu. Blahoslavení neposkvrnění na
cestě životem, kteří chodí v zákoně božím:
Aby vaše bytí bylo jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá, ale zapsán bude v knize Života, kde jsou zapsána jména spravedlivých. To vám ráčiž dát ten, který byl hoden otevřít Knihu Života a pečetí její. Neboť tam je také psáno. "Otcové naši vypravovali nám." Poselství od našich předků předávám s láskou a božím požehnáním.
Dětství Karla IV.:
Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního
středověku, římský císař a český král, přezdívaný "Otec vlasti",
nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, přichází na svět
jako Václav 14. května roku 1316 v Praze. Neprožil příliš radostné
dětství. Po roztržce mezi rodiči, byl Princ Václav doslova vězněn na
hradech Lokti a Křivoklátě, zatímco matka musela trávit svoje dny v
odloučení, nepodobné internaci (většinou na Mělníku). Po několika letech
se otec ustrnul a syna poslal na vychování do Francie ke královskému
dvoru, kam dorazil 4.dubna 1323 Téhož roku byl biřmován a od svého
kmotra, a strýce, krále Karla IV. (1322-1328), přijal jméno Karel. A
zároveň si vzal Blanku z Valois, která sním vyrůstala na francouzském
královském dvoře Po návratu do vlasti získal rozsáhlé vzdělání. Budoucí
císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky, ale česky se
naučil, až po návratu. Všemožně se snažil o samostatnou politiku. Neměl
to jednoduché, protože Jan byl vynikající diplomat a dobře prohlédl
synovy úhybné snahy. Snad právě proto ho na čas zbavil markrabského
vládnutí na Moravě a poslal ho do Itálie. Co se týče osobního života
Karla IV., byl celkem čtyřikrát ženatý. Poprvé s Blankou z Valois, s níž
má dvě děti Markétu a Kateřinu. Blanka z Valois, křtěná jako Markéta z
Valois, francouzská princezna a první žena římského císaře a českého
Karla IV. Lucemburského, přichází na svět v roce 1316 jako dcera hraběte
Karla z Valois a Mahaut de Chatillon a jeho třetí manželky komtesy
Matyldy ze Saint Paul. Blanka z Valois vyrůstá na francouzském
královském dvoře. Zatímco Karel IV. Se účastní lucemburských výbojů v
severní Itálii a Lombardii, Blanka žije několik roků v Lucembursku nebo
Henegavsku (1330-1334). Manželé se setkají teprve v
červnu roku 1334 v Praze.
Mládí Karla IV.:
Na konci října 1313 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království
místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Nebyl v první
fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým
válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i
konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní,
ideální "těžký rytíř". Stejně jako když se za mladých let účastnil
válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně,
vášnivě vyhledával boj. V letech 1331-1333 působí jako zástupce svého
otce v severoitalské lucemburské signorii. Od podzimu roku 1333 Karel
IV. spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334
vykonává úřad moravského markraběte. Na Hod boží velikonoční 5. dubna
1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským
císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus
divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie
rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město
říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a
universalitu Svaté říše římské - první požadavek Karel odmítl zcela. Co
se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal
se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14.
století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit
italsko-německé území. Někdy na jaře 1330 se mladý Karel s Blankou,
mohli sytit novými dojmy a věcmi dosud nepoznanými, vkročil král Jan na
podzim tohoto roku na osudnou křižovatku lucemburské rodové politiky.
16. 9. 1330 oženil druhorozeného syna Jana Jindřicha s dcerou někdejšího
českého krále, vévody korutanského a hraběte tyrolského Jindřicha-
Markétou. Vzápětí na to český panovník vkročil do Itálie. V Tridentu ho
zastihla zpráva, že 28. 9. 1330 zemřela v Praze ve věku 39 let královna
Eliška. 8. 11. 1330 přijal král vládu nad městem Brescii. Koncem ledna
1331 došla do Lucemburska spěšná zpráva, aby se mladý Karel bez prodlení
vydal do Itálie. Na cestě se ho v Pavii pokusili otrávit, obětí otravy
se stalo několik Karlových předních dvorských úředníků. 15. dubna 1331
dorazil se svým průvodem do střediska otcovy moci(Parmy. 2.) června 1331
jeho otec Parmu opouští a Karla tam ponechal o samotě. Ovšem ani teď
nezůstalo veškeré rozhodování pouze na jeho osobě. Král svěřil " vládu
nad tím vším a ochranu jeho osoby " panu Ludvíkovi hraběti savojskému,
který byl tchánem Assa Viscontiho, vladaře milánského. Na jaře roku 1332
první potíže, začala se formovat protilucemburská liga. Prvním plodem
této koalice bylo povstání, 15. června 1332. Lucemburská posádka byla
obklíčena a izolována. Ludvík Karla opustil a zanechal jej tak v těžkém
povstání. Naléhavě žádal o pomoc svého otce krále Jana. Český král se
podzim roku 1332 vydal do Francie, 10. listopadu 1332 se uskutečnilo
první velké Janovo jednání- první jednání tohoto druhu českého panovníka
vůbec-s papežem Janem XXII. V době, kdy Jan začal formovat pomocný sbor
ve Francii, nastávaly v Karlově vládě v Itálii horké chvíle. V říjnu
1332 ozbrojenci najatými rody Este, Visconti, Gonzagu a Scala podnikali
útok na Mondenu, ale neuspěli, pokusili se alespoň dobýt blízkou tvrz
San Felice. Posádka se dohodla s obléhateli, že do měsíce složí zbraně,
nedostane-li se jim podpory. Kralevici však podařilo sehnat prostředky
na vyzbrojení, nečekali na posily od papeže, uskutečnil 25. listopadu
1332 svou první skutečnou bitvu. 1. 12. 1332 se opět vrátil do Parmy. Na
začátku roku 1333 se vydává do Toskánska, 26. 2. 1333 se opět vrací do
Parmy, kde se setkává s otcem. 16. 6. 1333 odjíždí do Luccy, tam za ním
také přijel král Jan. Karlovým úkolem bylo svou autoritou spoluvládce
urovnání rozepří ve městě. Novými statuty z 8. 8. 1333 se pokusil
upravit poměr samosprávných městských orgánů ke královské signorii. Jde o
první zákonodárné dílo spjaté s Karlovým jménem, které odhaluje jeho
vyvinutý smysl pro psané právo a normotvorné úsilí. Kolem 15. 8. 1333
odjíždí opět do Parmy, tato cesta předznamenala odjezd do Itálie. 24. 8.
1333 se mladý princ rozloučil s otcem a opustil Parmu, netušící, že se
do ní už nevrátí.Karlova cesta vedla nejprve do Verony a odtud přes
Trident do Meruna, ke dvoru Jindřicha Korutanského. Tam dorazil někdy v
září 1333. Po schůzce se zástupci českých šlechticů o dojednání nové
smlouvy o placení Janových dluhů, se rozhodl k okamžitému návratu do
Čech. Smlouva byla zpečetěna 6. 10. 1333. Poté se Karel přes Landshut
(kde se zdržel několik dní u své sestry Markéty) rozjel do Čech. 30. 10.
1333 stanul před branami Prahy. V roce 1347 mu papež zaslal list, ve
kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské
důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více
nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku
1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců
na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem
otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem
skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt
skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina
čelisti. V letech 1330 - 31 pobýval v Lucembursku, v letech 1331 - 33
byl zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333
spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě
moravský byl pak od roku 1334.Byl českým sněmem uznán za budoucího
panovníka v roce 1341.Převzetí královské moci
20. května 1346 se mohučský arcibiskup Gerlad ujal své úlohy a svolal do
Rhensu na 11. července kurfiřty k volbě. Karel byl zvolen jednomyslně
římským králem. Zatímco Karel vyčkával (s otcem) v Treviru datum
korunovace, nečekaný obrat války anglicko-francouzské vážně ohrozil jeho
postavení. Lucemburkové se rozhodli vyhovět žádosti o odsunutí
korunovace a po boku francouzského krále šli do boje proti Anglii. Do
hlavního stanu dorazili 13. srpna. Obě vojska se setkala u vesnice
Kresčak. Zde se Angličané 26. srpna 1346 rozhodli podstoupit bitvu.
Skončila katastrofální porážkou Francie. V bitvě padl i český král Jan.
Otcovou smrtí na bojišti se stal Karel českým králem. Porážka u Kresčaku
přinesla Karlovi vedle lehčích zranění i řadu nepříjemností, zdržela
jeho korunovaci 27. srpna, a především z něj udělala dědice otcových
dluhů. Po vyléčení z lehčích zranění utrpěných v bitvě, odjel Karel do
Lucemburska- ujmout se zde správy hrabství. teprve 19. září vypravil
aprobační poselstva do Avignonu, které vedl Arnošt z Pardubic. Karel se
snažil vyvarovat kroků, pro něž by mohl být obviňován ze zlehčování
aprobace, odkládal korunovaci, užíval jen své markraběcí pečeti a
nazýval se jen jako " zvolený král ". Korunovace však neproběhla v
tradičních Čechách ani v Kolíně, ale v Bonnu 26. listopadu 1346. V
prosinci 1346 zastihujeme Karla opět v Trevíru, kde se dozvídal výsledky
avignonských jednání. Byl už také nejvyšší čas vrátit se také do Čech,
které opustil před půldruhým rokem. Přestrojen za panoše podstoupil
riskantní cestu přes Švábsko, Bavory a Horní Falc a 6. ledna 1347
vkročil do Prahy. Po třech týdnech se vydal na Moravu k jednání s
Albrechtem II. Rakouským i uherským králem. V přestrojení za obchodníka
jede přes Rakousy a Korutany do Tridentu, tam se objevuje náhle po
polovině března, pokouší se o intervence v Tyrolích. V Tridentu koncem
dubna Karlovi papežský nuncius Gerald z Magnaku odevzdal aprobační
listiny, do jeho rukou podle avignonského závazku složil Karel potřetí
přísahy. Slavnostní korunovační akt Karla IV. a jeho choti Blanky se
uskutečnil 2. září 1347 ještě v románské basilice sv. Víta. Oběma
nasadil koruny na hlavu poprvé v českých dějinách pražský arcibiskup
Arnošt z Pardubic.
Zásluhy Karla IV.
Arnošt z Pardubic přednesl Karlovým jménem řadu žádostí, byla to patrně i
žádost o zřízení vysokého učení v Praze. Po zřízení metropole a po
souhlasu k založení slovanského kláštera to byl další krok dalekosáhlého
významu. Po krátkém pobytu v Norimberku se Karel objevil v Praze. Jaro a
léto roku 1348 byly dobou přímohorečné Karlovy státnické činnosti. 8. března 1348 zakládá Nové Město
pražské. 7. dubna byly vydány základní státoprávní listiny a základní
listiny pražské univerzity.
Pražská univerzita byla založena nejméně třemi akty, totiž papežským
souhlasem (bulou) Klementa VI., potvrzenou v Avignonu 26. ledna 1347,
zakládací listinou Karla IV. ze dne 8. dubna 1348 a konečně tzv.
Eisenašským diplomem ze 14. ledna 1349. Nejpozději od poloviny 19.
století se jako den jejího založení slaví 8. duben 1348. Vzorem pro její
uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli, studium
začínalo na fakultě svobodných umění ("artistické") a mohlo pokračovat
na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Pro rozhodování o
celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do
čtyř "národů" podle původu, protože univerzita byla určena pro celou
oblast Karlovy říše. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se
však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a
velkorysou stavbou Karolina roku 1383. V roce 1409 upravil král Václav
IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch Čechů, což
vedlo k odchodu mnoha profesorů a studentů na univerzity v Lipsku a
jinde. Pražská univerzita se tak stala univerzitou českou a od
husitských bouří univerzitou podoboj utrakvistickou), což ji mezinárodně
izolovalo. Karel se stal zakladatelem tradice císařských fundací, nikdo
před ním ani po něm nezaložil tolik univerzit jako on. Symbolickým
aktem uzavírající řadu dokumentů z roku 1348 bylo položení základního
kamene k novému hradu Karlštejn 10. června 1348.
Karlštejn byl založen Karlem IV. a vystavěn mezi lety 1348-1355 s cílem
sloužit k uložení korunovačních klenotů a relikvií. Výjimečnost stavby
byla zdůrazněna již tím, že základní kámen k ní položil v Karlově
zastoupení sám pražský arcibiskup a Karlův důvěrný přítel Arnošt z
Pardubic. V roce 1355 již Karel IV. pobýval na hradě, dohlížel na jeho
dostavbu a na výzdobu interiérů, především hradních kaplí. Stavebně byl
hrad dokončen v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké
věži.
Karlův Most nechal postavit český král Karel IV. v roce 1357, poté, co
byl v roce 1342 povodní zničený most Juditin, který na jeho místě
původně stál. Základní kámen byl údajně na radu astrologů položen roku
1357 9. 7. v 5.31 ráno (135797531 je asi úžasně astrologicky výhodné
číslo). Stavbu mostu vedl Petr Parléř a stavělo se až téměř do konce
století. Most byl postaven z pískovcových kvádrů. Do roku 1841 to byl v
Praze jediný most přes Vltavu. Karlův most je 516 m dlouhý, skládá se z
16ti oblouků, říkalo se mu také Kamenný most nebo Pražský. Karlův se
nazývá až od roku 1870. Zakončen je Staroměstskou mosteckou věží
(gotická). Karel IV. stavbu sám kontroloval, hlavně kvalitu materiálu.
Do vápna se přidávala syrová vejce a mléko. Není to však nejstarší český
kamenný most, ten je ve městě Písek. Karlův most byl i svědkem špatných
událostí. Václav IV. z něj nechal svrhnout umučeného Jana z Pomuku
(neboli Nepomuckého). Na tomto místě dnes stojí jeho socha a do kovu
vyobrazený jeho pád do řeky.
Hladová zeď, někdy nazývaná také Zubatá nebo Chlebová, je opuková
hradba na pražském Petříně, kterou nechal v letech 1360 - 1362 postavit
český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a
Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Původně byla přibližně 4-4,5 m
vysoká a 1,8 m široká. V horní části byla opatřena cimbuřím, ochozem,
střílnami a několika (údajně osmi) předsunutými věžemi (bastiony). Táhla
se od Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům.V roce 1624 byla
zeď opravena, a v polovině 18. století z příkazu císařovny Marie Terezie
dále opevněna. Během dlouhé doby existence zdi byly prováděny mnohé
další opravy (v moderní době např. 1923-5, 1975) a různě probourávány a
opět zazdívány průchody skrz zeď. Jeden z bastionů (pětiboká předsunutá
věž) Hladové zdi tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny
a na Hladové zdi prováděl svá měření ředitel klementinské hvězdárny
Martin Alois David, když stanovoval rozdíl zeměpisných poloh Prahy a
Drážďan. Zdi se začalo říkat "Hladová" až později ve vztahu k hladomoru,
který vypukl v roce 1361. V té době na stavbě pravděpodobně našla
obživu část nezaměstnané městské chudiny a podle pověstí právě pomoc
chudým byla účelem budování zdi. Skutečné záměry však byly nepochybně
čistě strategické, nehledě na to, že hladomor přišel až potom, kdy zeď
již byla rozestavěna. Karel proto tak činil, aby milované město rodné
před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem
právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě
zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně
pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při
stavbě pracoval po několik hodin denně.
Císař Karel IV.:
Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou
Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl
latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia
Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván
Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do
Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské -
první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se
objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích
nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma
znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.V
roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina,
návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale
prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal
Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého
krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních
kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do
roku 1806.