Tabu smrti

Zlo ani smrt neexistuje, to co lidi deformuje a jednají poté zle, je nedostatek lásky. Vy sami se zachraňujete, vykupujete a léčíte svým postojem přijetí, vždycky to tak bylo, vždycky to tak je a vždycky to tak bude. Coby duchovní bytost, nikoliv lidská omezující schránka, jsme měli tuto schopnost už před začátkem stvoření a máme ji věčně. Nevyhnutelná smrt fyzického těla, naší současné schránky, je pouze přerod do další dimenze života. Která však bude ta další, záleží pouze na nás, na našem jednání v tomto životě, jelikož jejich velmi mnoho. Však žádný konec neexistuje, existuje pouze nekonečnost mimo nám známý omezený čas a prostor, v níž je naše známá realita pouze jednou z nekonečně mnoha možností věčného bytí.

...

Je nám líto smrti, zbytečné smrti, chudák člověk co zemřel, chudáci jeho rodina. Tryzna, srdcervoucí lítost.
Vždyť je to přeci škoda, že ten člověk zemřel, vždyť tu mohl ještě být. Sice neuměl žít, možná byl třeba nešťastný, nebo tu třeba už ani být nechtěl, ale to je jedno.
Ty tu musíš být. Všichni tu musíte být. Nesmíte umřít.
Hezky tu se mnou všichni buďte a dělejte mi iluzi, že jsem nesmrtelná. že jsem nezničitelná a že tu budu tak dlouho jak já chci.
Když vás nějak hodně začne umírat, mohlo by to znamenat, že i já můžu umřít. A to ještě úplně neočekávaně, neplánovaně.
Když to nemám zaškrtnuté v kalendáři.
Musela bych si uvědomit, že existuje vyšší moc.
Že nejsem Bůh a ani nikdy nebudu.
Odmítám Boha a proto se bojím smrti. Proto mi připadá tak strašně smutná. A nespravedlivá. Protože prostě já umřít nemůžu. Nemůžu. Nemůžu se podívat pánu Bohu do očí, nemůžu.
Protože jsem celý život žila bez něj. Myslela jen sama na sebe.
Tak já přeci nemůžu umřít. Protože by vyšla pravda najevo. O mě. O tom jak jsem si celý život jen lhala. O tom jak jsem byla povrchní a sobecká.
Proto je smrt tak strašně strašně smutná.
Nelidská.
Krutá.
Protože po smrti uvidím pravdu.
Pravdu o sobě.
Tu, před kterou jsem celý život utíkala.
Panebože já nesmím umřít.
A vy taky ne. Všichni tu zůstaňte. Hrajte se mnou to divadlo, že je všechno v pořádku.
Jsem smířená sama se sebou a proto smrt vnímám jako přirozenou součást života.
V čím větší válce s Bohem jsem, tím méně se mi chce umřít.
A když někdo jiný zemře, tak mi celou tuto moji válku připomíná. Tady mi přeci vůbec nejde o druhé. Jde tu jen a jen o mě. Já nelituji vás, já lituji sebe.
Nesoužím se nad vaší smrtí.
Jen mám hrůzu z toho, že jednou se to stane i mě.
A přijde spravedlivý soud mého života.
Kdo špatně žije a nepravdivě, ten neunese smrt druhých. Ani svoji.
Krutá pravda lidí, kteří přestali v Boha věřit. V lásku.
Protože láska, ta smrtí nikdy nekončí.
Tak o co vlastně jde?
Proč se smrtí trápit?
Trápit se může jen ten, kdo lásku ještě nenašel. Protože ten kdo ji našel, ví, že smrtí o ni přijít nemůže.
A vše ostatní je zcela nepodstatné.